MikeD’s Lament. RIP MCA

(Autor: Fabio Venni/Creative Commons)

     Za těch zhruba deset let, co se pohybuji v médiích, jsem během služeb napsal bezpočet textů, že někdo slavný umřel. Tolik, že kdykoliv se objevila zpráva o něčím skonu, kamarádi se ironicky ptali „Že tys měl službu?“.

     Z toho přehršle mi utkvělo v hlavě jen pár jmen – Waldemar Matuška, Jan Kaplický, Amy Winehouse či Whitney Houston. A jako správný cynik (což je vlastnost, kterou si v médiích vypěstujete, ať chcete, nebo ne) jsem nikdy moc nerozuměl, proč vždycky lidi teskní. Dodnes tak nějak nechápu dohady Američanů, zda je Elvis Presley vážně po smrti.

     Kdykoliv mi trochu starší kamarádi říkali, že nejsmutnějším dnem v hudební historii byl ten, kdy se zastřelil Kurt Cobain, odbyl jsem je zlou větičkou, že ho neznali osobně, tak proč ty nářky. Nebylo to tím, že bych si oněch zesnulých nevážil kvůli tomu, co dokázali, ale nějak zásadně neovlivnili můj život.

     Pochopil jsem až včera – ve chvíli, kdy se objevil kratičký tweet DJ Wiche: „RIP MCA“. Automaticky mi naskočila další zkratka: WTF?

(Autor: Masao Nakagami/Creative Commons)

     Oněch šest písmen totiž naznačovalo, že jeden ze zakládajících členů Beastie Boys. Sedl jsem k počítači a jal se googlovat. BBC, CNN, Rolling Stone – všechny titulky hlásaly jedno a to samé: Rapper Adam Youch prohrál svůj boj s rakovinou, bylo mu 47. V tu chvíli mě zachvátil – pro mě samotného překvapivý – smutek.

     S Beastie Boys jsem vyrostl. Pokud existuje kapela, o níž můžete říci, že vás v dospívání ovlivnila, pak pro mě to byli Beasties. Ostatně strávil jsem s nimi posledních bezmála dvacet let a jako malé dítě jsem se těšil na každou další desku (a že to bylo mnohdy velmi dlouhé čekání).

Moje skromná sbírka

     To, jak jsem je žral, ostatně dokládá i tato doména. Když jsem se coby náctiletý fakan seznamoval s internetem, jako první přezdívka mi (zřejmě v důsledku nedostatku invence) vytanulo na mysli „MikeD“ (dalším ze zakládajících členů Beasties je Michael „Mike D“ Diamond) – nick se mnou žije už dlouhých šestnáct roků, polovinu mého dosavadního života.

     Jestliže jsem pár let zpátky kroutil hlavou nad tím, jak někdo může zaplatit za pražský koncert Madonny 5000, u BBoys – jako jediných – bych je s radostí vysázel na stůl taky. Nikdy to bohužel nevyšlo.

     “Myslím, že filmy a CD ovlivňují způsob, jakým lidé přemýšlejí. Vím, že zcela zásadně ovlivnili to, jak přemýšlím já sám,“ řekl před lety MCA v jednom rozhovoru. Nemýlil se.

     Když například v roce 1994 vyšlo Tibetem ovlivněné album Ill Communication (což byla mimochodem moje první originální kazeta – dražší než dnešní DVD s filmovými novinkami), začal jsem se o čínskou okupaci zajímat mnohem víc.

     Strávil jsem s Adamem a jeho parťáky mnoho krásných let. Díky za ně!

     A vám se, drazí kamarádi, omlouvám za své pokrytectví. Prostě jsem tomu nerozuměl.

     (Ale možná není důvod tesknit a komentáře na webu jsou pravdivé: „Byl buddhista, takže se vrátí.“)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*


*

Social Widgets powered by AB-WebLog.com.