Výlet kolem Vltavy

image

MikeD’s Lament. RIP MCA

(Autor: Fabio Venni/Creative Commons)

     Za těch zhruba deset let, co se pohybuji v médiích, jsem během služeb napsal bezpočet textů, že někdo slavný umřel. Tolik, že kdykoliv se objevila zpráva o něčím skonu, kamarádi se ironicky ptali “Že tys měl službu?”.

     Z toho přehršle mi utkvělo v hlavě jen pár jmen – Waldemar Matuška, Jan Kaplický, Amy Winehouse či Whitney Houston. A jako správný cynik (což je vlastnost, kterou si v médiích vypěstujete, ať chcete, nebo ne) jsem nikdy moc nerozuměl, proč vždycky lidi teskní. Dodnes tak nějak nechápu dohady Američanů, zda je Elvis Presley vážně po smrti.

     Kdykoliv mi trochu starší kamarádi říkali, že nejsmutnějším dnem v hudební historii byl ten, kdy se zastřelil Kurt Cobain, odbyl jsem je zlou větičkou, že ho neznali osobně, tak proč ty nářky. Nebylo to tím, že bych si oněch zesnulých nevážil kvůli tomu, co dokázali, ale nějak zásadně neovlivnili můj život.

     Pochopil jsem až včera – ve chvíli, kdy se objevil kratičký tweet DJ Wiche: “RIP MCA”. Automaticky mi naskočila další zkratka: WTF?

(Autor: Masao Nakagami/Creative Commons)

     Oněch šest písmen totiž naznačovalo, že jeden ze zakládajících členů Beastie Boys. Sedl jsem k počítači a jal se googlovat. BBC, CNN, Rolling Stone – všechny titulky hlásaly jedno a to samé: Rapper Adam Youch prohrál svůj boj s rakovinou, bylo mu 47. V tu chvíli mě zachvátil – pro mě samotného překvapivý – smutek.

     S Beastie Boys jsem vyrostl. Pokud existuje kapela, o níž můžete říci, že vás v dospívání ovlivnila, pak pro mě to byli Beasties. Ostatně strávil jsem s nimi posledních bezmála dvacet let a jako malé dítě jsem se těšil na každou další desku (a že to bylo mnohdy velmi dlouhé čekání).

Moje skromná sbírka

     To, jak jsem je žral, ostatně dokládá i tato doména. Když jsem se coby náctiletý fakan seznamoval s internetem, jako první přezdívka mi (zřejmě v důsledku nedostatku invence) vytanulo na mysli “MikeD” (dalším ze zakládajících členů Beasties je Michael “Mike D” Diamond) – nick se mnou žije už dlouhých šestnáct roků, polovinu mého dosavadního života.

     Jestliže jsem pár let zpátky kroutil hlavou nad tím, jak někdo může zaplatit za pražský koncert Madonny 5000, u BBoys – jako jediných – bych je s radostí vysázel na stůl taky. Nikdy to bohužel nevyšlo.

     “Myslím, že filmy a CD ovlivňují způsob, jakým lidé přemýšlejí. Vím, že zcela zásadně ovlivnili to, jak přemýšlím já sám,” řekl před lety MCA v jednom rozhovoru. Nemýlil se.

     Když například v roce 1994 vyšlo Tibetem ovlivněné album Ill Communication (což byla mimochodem moje první originální kazeta – dražší než dnešní DVD s filmovými novinkami), začal jsem se o čínskou okupaci zajímat mnohem víc.

     Strávil jsem s Adamem a jeho parťáky mnoho krásných let. Díky za ně!

     A vám se, drazí kamarádi, omlouvám za své pokrytectví. Prostě jsem tomu nerozuměl.

     (Ale možná není důvod tesknit a komentáře na webu jsou pravdivé: “Byl buddhista, takže se vrátí.”)

Jak se běhá maraton…

     Do pražského maratonu zbývají necelé tři týdny. Menší inspirace pro účastníky:

Půlmaraton: Tak se (asi) cítí rockové hvězdy

     Do českobudějovického půlmaratonu zbývá rovných sedmdesát dnů. Abych alespoň trochu věděl, do čeho vlastně jdu, vypravil jsem se na ten pražský. A ačkoliv jsem neběžel, byl to neuvěřitelný doják (i pro takového cynika, jakým jsem já).

     Bylo narváno už v metru.

     Tady vše začne i skončí.

     Podle organizátorů se závodu zúčastnili běžci z více než šedesáti zemí.

     A je odstartováno. Než za zvuků Smetanovy Vltavy vyběhlo všech 11 000 lidí, uplynulo dvanáct minut a ti nejrychlejší byli tou dobou daleko od bodu A. Atmosféra byla neuvěřitelná. Takhle se asi cítí rockové hvězdy.

     Vítěze jsem na doběhu nestihl. Finišoval stylem, kterým bych já (s trochou nadsázky) běžel stovku.

     To je on – Atsedu Tsegay z Etiopie. 21,0975 kilometru zaběhl za 58:47, což je pátý nejrychlejší výkon historie.

     Zatímco Tsegay už dával rozhovory…

     … dobíhali další borci.

     Nejlepší Čech Jan Kreisinger trasu zvládl za 1:05:42 hodiny.

     Nejlepší z žen – Keňanka Joyce Chepkiruiová. Časomíra se v jejím případě zastavila na 1:07:02 hodiny.

     První místa v ženské kategorii obsadily Keňanky.

     Dvě hodiny po startu – zaběhnout půlmaraton v tomhle čase, jsem šťastný. Takřka všichni se při dobíhání do cíle usmívali. Atmosféra byla neuvěřitelná.

Můj obdiv mají všichni, ale zřejmě nejvíc nevidomí běžci; ti, kteří absolvovali trasu s vozíčkáři a rovněž chlapík, který půlmaraton zaběhl s protézou levé nohy.

     Odměna pro všechny, kteří proťali cílovou pásku. Podobnou si snad 9. června povezu domů i já.

     Abych nezapomněl – tohle byla trasa:

The video cannot be shown at the moment. Please try again later.

Secret Wars: Úchvatný rozměr umění

     Devadesát minut, dva umělci a spousta emocí. To jsou Secret Wars – Live Art Battle.

     Vypadá to jako beatboxová bitva, ale není. Aktéři namísto mikrofonů nafasují fixy, štětce a barvu.

     Neměl bych o něčem podobném nejmenšího tušení, kdyby mě na akci nevytáhl tajemný MK (jeho totožnost znám, ale nepřeje si být jmenován :)).

     Bitva začíná. Jde o čtvrtfinále a v tomto konkrétním bojovaly Illastration

     …a Oipooik.

     Litý boj tělo na tělo…

     …fixa na fixu…

     Nakonec se zdálo, že hodina a půl  může být moc, obzvláště pokud přepálíte začátek. V důsledku to tak v posledních dvaceti minutách vypadalo, že obě autorky začínají “vařit z vody” a dle mého laického názoru skvělá díla prostě překombinovaly.

     I tak je ale radost na ně pohledět.

     Finální výsledek 90minutové práce Illastration…

     …a vítězná práce Oipooik. Dovedu si dost dobře představit, že by mi něco podobného viselo v obýváku.

     Pokud byste se o projektu chtěli dozvědět více, koukněte na stránky Secret Wars EuroLeague, případně facebookové stránky české odnože.

HDP aneb Trocha člověčinky…

     Média každý den chrlí spoustu zpráv, které mají čtenáře/diváky chytit za srdce. My cynici je označujeme jako HLP – hluboký lidský příběh. Neberte ten termín nijak zle, spíše jde o mnemotechnickou pomůcku.

     Nejde ale jen o lidi, v oblibě jsou i příběhy z říše zvířat: tu o tučňákovi, který doplaval na Nový Zéland… tu o tučňákovi, který prchne z tokijské zoo

     Zatím posledním hitem je záchrana zhruba tří desítek delfínů, kteří uvízli na brazilské pláži. Ostatně – podívejte se na ten HDP (hluboký delfíní příběh – pozn. red.) sami. Je to fakt neuvěřitelný!

The video cannot be shown at the moment. Please try again later.

Modří už vědí…

Prezident Václav Klaus považuje soud s faktickým šéfem Věcí veřejných Vítem Bártou za “absurdní reality show”. Je to pochopitelné – hlava státu ví o podobných show své!

Výprava za strdím

     Když praotec Čech pár set let zpátky vyšplhal na onen kopec, údajně prohlásil: “To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!”

     Nebyli jsme si tím vším s kamarády jisti, vyrazili jsme proto vše si ověřit na vlastní oči. Ostatně moc jiných možností jsme neměli, jelikož “co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp”…

     Vybaveni nezbytným proviantem jsme vyrazili z Roudnice…

Roudnice

     …a tohle byl cíl naší cesty:

Říp

     Naše pochybnosti začali růst už během výstupu. Směrem na Mělník jsme žádné strdí, natož mléko, nespatřili…

Mělník

     …rovněž u rotundy jsme nic nenašli. Ale možná to památkáři, vědomi si kriminality v Česku, pro jistotu zamkli dovnitř.

Rotunda

     Ani zde žádné strdí nebylo:

Rybník

     Pochybnosti o pravdivosti tvrzení z legend tak zůstaly. Musíme tudíž pro strdí i mléko do obchodu.

Maraton po Praze

     Abych nebyl tak monotematický, přihodím pár fotek ze sobotního odpoledne v Praze. Po tomto okružním pochodu se českobudějovický půlmaraton jeví takřka jako odpočinková záležitost.

     Nutno podotknout, že všemu předcházel báječný brunch v Louvre. A pak už se vyrazilo směr Kampa…

Přerostlá mimina u Sovových mlýnů

     …do matičky Prahy očividně dorazil i zvyk známý například z Paříže – visací zámky zamilovaných (přitom holky říkaly, že punk je jinde)…

     Ano, bylo sice slunečné odpoledne, nicméně na začátku března bych nechtěl být v kůži svatebčanů, kteří pobíhali po matičce Praze a fotili se. Nevěsta nevypadala, že by ji láska dostatečně zahřála. Tahle fotka je z Hradčanského náměstí…

Svatba poprvé - na Hradčanském náměstí

     …nicméně o pár hodin (!) později jsme je potkali i na Karlově mostě.

Svatba podruhé - na Karlově mostě

     My se naštěstí vydali směr Staromák…

     …a vše zakončilo pořádné kafe v Kafíčku.

Džezva v Kafíčku

T minus 100 days… And counting…

Můj milý deníčku,

     bylo mi doporučeno, abych si začal zapisovat své běžecké pokroky. Vyzkouším to, ale jen s vědomím, že to zůstane mezi námi.

     První zápisky bych mohl s trochou vůle napsat ve stylu tety Kateřiny ze Saturnina.

     Ač se to nezdá, od chvíle (Dne D), kdy stanu na startu českobudějovického půlmaratonu, mě dělí pouhých 100 dní. A aby ono “D” znamenalo “Doběhnout”, nikoliv “Dodýchat”, řekl jsem si, že nemá smysl s ukusováním tréninkových kilometrů otálet.

     První březen se navíc nesl ve znamení jarních teplot, tudíž jsem se slovy “ve zdravém těle zdravý duch” nazul kecky a vyrazil do terénu.

     Bylo to poučné. Po chvíli jsem totiž zjistil, že touha po zdravém duchu může být sebevětší, ale pokud není zcela zdrávo tělo, pak se ústřední motto mění na “za blbost se platí”.

     Problémem může být i rýmička, něžnější části populace známá také jako “smrtelná mužská nemoc na sedm”. Jako mnohem zásadnější se ukazuje, že ani lehčí večeře a následně pár hodin odpočinku nemusí být dostačujících.

     První trénink tedy zdaleka nedopadl podle očekávání, nicméně cesta k cíli bývá obvykle trnitá.

     Původně jsem ti toho chtěl napsat mnohem víc, ale rozmyslel jsem si to. Tudíž jen poslední věc: NEBOJ, BUDU TRÉNOVAT TVRDÝ A V ČERVNU TO ZMÁKNU!

Tak zase příště…

Social Widgets powered by AB-WebLog.com.